Slova z titulku mi řekl
teatrolog pan Jaroslav Černý někdy na počátku devadesátých let
minulého století. Stejně tak mě vybízel prof. Jan Sokol, když
jsem mu jednou cestou v pražské tramvaji po schůzi
Federálního shromáždění v roce 1992 vyprávěl o mé
nechtěné práci v dolech. „To musíš napsat!“ řekl mi
tehdy.
Moje
první knížečka byla napsána ve spolupráci s MUDr.
Štěříkem, přednostou oddělení kožních a pohlavních chorob
vítkovické nemocnice, a jmenovala se O čem se doma nemluví. Šlo
v podstatě o příručku pro žáky osmých a devátých tříd
základní školy a zabývali jsme se v ní problematikou
sexuální a rodičovské výchovy.
Pak
přišel na svět můj první román, vydaný ve dvou podobách: jako
první šlo o výběr z kapitol, který vyšel v Nakladatelství
Protimluv pod názvem Otřesová slov Vladimír. Následovala úplná
verze s názvem Z podzemí ke slunci, vydaná v nakladatelství
CDK Brno. Částečně autobiografický text popisoval hlavně dobu
mého života od narození do věku dvaačtyřiceti let. Vycházel
jsem hlavně ze vzpomínek na rodiče a na řadu úžasných lidí a
kamarádů, se kterými jsem se setkal po dobu mé dvacetileté práce
v dolech OKD.
Další
román vydalo nakladatelství Protimluv pod názvem Kdy na slzy není
čas. Příběh inspirovaný životem skutečného člověka, který
doplatil na nedokonalost lustračního zákona je adresován všem
budoucím revolucionářům, kteří budou chtít po změně
politického systému odstranit z veřejného a politického
života přisluhovače poražené totalitní politické moci. Nikdy
by neměli jít cestou nezohledňující rozdíl mezi kolektivní a
osobní vinou, a nikdy by neměli postupovat tak, aby svým konáním
naplňovali heslo „Když se kácí les, lítají třísky!“
Zatím posledním románem je
příběh justiční vraždy generála Heliodora Píky. Pokud se vše
podaří, měl by vy jít v nakladatelství Grada a na knižních
pultech se objevit pod názvem Generál a jeho vrazi v květnu
tohoto roku (2020).
Ladislav
Vrchovský
Žádné komentáře:
Okomentovat