Odkaz gen. Heliodora Píky platí i v době pandemie

V neděli 21. června 2020 uplyne jedenasedmdesát let od justiční vraždy generála Heliodora Píky, československého vojáka, legionáře, diplomata, který dobře věděl, že armáda má být apolitická. Mnohokrát se vyjádřil k odmítavě k politickým aktivitám uvnitř vojsk. Voják má vždy podle slov H. Píky plnit rozkazy a svědomitě vykonávat svěřené úkoly. A to jak ve válce, tak v míru.

Prožíváme nyní pandemii. Celý svět se ocitl ve válce s koronavirem, který způsobuje nemoc Covid 19. Vláda vyhlásila nouzový stav, a vydala řadu příkazů a doporučení. Můžeme diskutovat o jejich oprávněnosti. Vydávali je mnohdy politici, a ne kompetentní odborníci. Možná právě z toho důvodu platí pravidlo, které znal a respektoval i Heliodor Píka a mnozí naši další armádní hrdinové: je možné i nesplnit rozkaz, pokud se příčí zdravému rozumu a morálce. Nicméně dodržovat vydané příkazy a nařízení je nutné, chceme-li válku s virem vyhrát.

Líbí se mi jedno rčení: „Bude dobře, a nebo … dobře.“ Líbí se mi víc, než slogan „Bude líp.“ Ten je politický, propagandistický. Opět musím zmínit gen. Heliodora Píku: Politika a propaganda vojsku nesluší. A my všichni jsme teď ať chceme nebo ne vojáky v boji s pandemií. Chceme-li, abychom v tomto boji zvítězili co nejdříve, buďme věrni odkazu Heliodora Píky obsaženého v jeho posledních slovech: „Sjednocení národa (dnes lidstva) je jediná možná cesta.“

Vizitka Ladislava Vrchovského

Ladislav Vrchovský (*1948) je novinář, prozaik a divadelní kritik. Středoškolská studia nastoupil s cílem věnovat se literární a divadelní vědě. Svým veřejným vystoupením proti vstupu vojsk v srpnu 1968 si na dvacet let zajistil práci na dolech ostravskokarvinského revíru. V roce 1989 byl předsedou stávkového výboru Ostravsko-karvinských dolů. V prvních svobodných volbách byl zvolen za Občanské fórum poslancem Federálního shromáždění. Od roku 1992 pracuje jako novinář a publicista.

V roce 1992 spoluzakládal Společnost pro kulturu a umění, které posledních dvacet pět let předsedá. Tato občanská iniciativa mimo jiné zachránila před demolicí tzv. Dolní oblast Vítkovic, dnes například proslavenou pořádáním hudebního festivalu Colours of Ostrava. Ladislav Vrchovský rovněž založil Mezinárodní folklorní festival Folklor bez hranic Ostrava, který dosáhl již více než dvaceti ročníků.

V současnosti se – především jako divadelní kritik – podílí na internetovém kulturním deníku Ostravan.cz. a působí jako lektor-porotce na divadelních přehlídkách a festivalech profesionálních i amatérských divadel v ČR i v zahraničí.

V roce 2018 vydal nejprve jako přílohu revue Protimluv prózu Otřesová sloj Vladimír, kterou později publikoval v kompletním rozšířeném vydání pod názvem Z podzemí ke slunci v brněnském nakladatelství CDK. V roce 2019 vydal detektivní novelu pod názvem Vražda z vilnosti v pražském nakladatelství Alfa a Omega, a román Kdy na slzy není čas v ostravském nakladatelství Protimluv.

Piš raději knížky než články do novin!

Slova z titulku mi řekl teatrolog pan Jaroslav Černý někdy na počátku devadesátých let minulého století. Stejně tak mě vybízel prof. Jan Sokol, když jsem mu jednou cestou v pražské tramvaji po schůzi Federálního shromáždění v roce 1992 vyprávěl o mé nechtěné práci v dolech. „To musíš napsat!“ řekl mi tehdy.

Moje první knížečka byla napsána ve spolupráci s MUDr. Štěříkem, přednostou oddělení kožních a pohlavních chorob vítkovické nemocnice, a jmenovala se O čem se doma nemluví. Šlo v podstatě o příručku pro žáky osmých a devátých tříd základní školy a zabývali jsme se v ní problematikou sexuální a rodičovské výchovy.

Pak přišel na svět můj první román, vydaný ve dvou podobách: jako první šlo o výběr z kapitol, který vyšel v Nakladatelství Protimluv pod názvem Otřesová slov Vladimír. Následovala úplná verze s názvem Z podzemí ke slunci, vydaná v nakladatelství CDK Brno. Částečně autobiografický text popisoval hlavně dobu mého života od narození do věku dvaačtyřiceti let. Vycházel jsem hlavně ze vzpomínek na rodiče a na řadu úžasných lidí a kamarádů, se kterými jsem se setkal po dobu mé dvacetileté práce v dolech OKD.

Další román vydalo nakladatelství Protimluv pod názvem Kdy na slzy není čas. Příběh inspirovaný životem skutečného člověka, který doplatil na nedokonalost lustračního zákona je adresován všem budoucím revolucionářům, kteří budou chtít po změně politického systému odstranit z veřejného a politického života přisluhovače poražené totalitní politické moci. Nikdy by neměli jít cestou nezohledňující rozdíl mezi kolektivní a osobní vinou, a nikdy by neměli postupovat tak, aby svým konáním naplňovali heslo „Když se kácí les, lítají třísky!“

Zatím posledním románem je příběh justiční vraždy generála Heliodora Píky. Pokud se vše podaří, měl by vy jít v nakladatelství Grada a na knižních pultech se objevit pod názvem Generál a jeho vrazi v květnu tohoto roku (2020).

Ladislav Vrchovský

Otázka na autora knihy: Jak to, že jsi v dobách komunismu vstoupil do komunistické strany?

Do Komunistické strany Československa jsem vstoupil 21. srpna 1968 přibližně v půl šesté ráno. Celá věc se odehrála následovně:

Byl jsem v té době vojákem na tehdy povinné dvouleté vojenské základní službě. V 5 hodin ráno nás probudil dozorčí roty předčasným budíčkem. Obvykle byl budíček v 5:30. Byli jsme vyzvání, abychom okamžitě nastoupili na nádvoří před budovou roty. Když jsme byli seřazeni do jednotlivých čet, předstoupil před nás velitel kpt. Okleštěk a ukázal nad areál kasáren vzhůru k lesu se slovy: Vidíte ty tanky tamhle nahoře? Tak to jsou tanky našich spojenců, tanky sovětské rudé armády, která v noci přepadla Československou republiku. A míří na nás jako na své nepřátele. Naše zem byla přepadena vojsky Varšavské smlouvy, i když jsme také jejím členem.“

Kapitán Okleštěk byl „dubčekovec“, byl to reformní komunista a příznivce Alexandra Dubčeka. Fandil procesu Pražského jara, jak se označoval proces postupné demokratizace Československa, nebo chcete-li tzv. „obrodný proces“. Já sám jsem tehdy také fandil Alexandru Dubčekovi a jeh snahám o tzv. „socialismus s lidskou tváří“.

Kpt. Okleštěk ve své řeči dále pokračoval: „Kdo z vás chce vyjádřit svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa, udělejte tři kroky vpřed.“ Udělal jsem tři kroky vpřed spolu s dvanácti dalšími členy roty z celkového počtu 36 vojáků.
„Kdo chce vyjádřit podporu Alexandru Dubčekovi a jeho vedení KSČ a podpořit proces Pražského jara, udělejte další tři kroky vpřed.“ Opět jsem postoupil dopředu spolu s dalšími osmi kamarády.

„Kdo chce na výraz odporu proti vstupu vojsk na území Československa, na výraz podpory Alexandra Dubčeka a procesu Pražského jara v této chvíli vstoupit do KSČ, tři kroky vpřed!“  zavelel kpt. Okleštěk, a já spolu s dalšími dvěma členy roty jsem ty kroky udělal.
Za necelou čtvrt hodinu jsem podepsal přihlášku do KSČ, na kterou jsem napsal:
Vstupuji do KSČ, protože nesouhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Podporuji Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a podporuji obrodný proces Pražského jara.“ 

I když jsem již po roce a půl členem KSČ zase nebyl,  tímto vstupem do komunistické strany jsem si de facto zajistil na dalších dvacet let nechtěnou práci v dolech OKD.